Plyn za 300 eur? To nemá cenu podnikat, chemický průmysl by to nepřežil

Na málo oborů dopadla současná energetická krize tak tvrdě jako na chemický průmysl a hlavně pak výrobu hnojiv. I když stál desítky eur, představoval plyn až osmdesát procent nákladů na jejich výrobu. V posledních týdnech se prodával až za 340 eur za megawatthodinu. Chemičky po celé Evropě tak stojí. „Jejich výroba v Evropě jede na 10 až 15 procent kapacity. Zatím to nikdo moc neřeší, protože hnojiva budou zemědělci potřebovat až na jaře. Pokud se ale výroba jednou přeruší, tak i když se později najede, nedožene se to," říká Petr Cingr, místopředseda představenstva Agrofertu a prezident Svazu chemického průmyslu ČR. Jedinou šancí je podle něj zastropování cen plynu. A to minimálně na úrovni okolo 140 eur za megawatthodinu.

HN: Co jste si řekl, když ceny plynu vyskočily na 340 eur za megawatthodinu?

Za těchto cen nemá smysl podnikat. Taktový nárůst se nedá promítnou do cen výrobků, nikdo je nekoupí. Když se plyn, tuším v září 2019, prodával za čtyři eura, byl to druhý extrém. Jsem ale trochu optimista, protože vysoké ceny konečně vedly k tomu, že politici v Evropě začali něco dělat. Plyn za více než 300 eur a elektřina za tisíc eur prostě nejde nechat být. Mluvil jsem nedávno se šéfem německého BASF (největší chemický koncern v Evropě pozn. red.) a shodli jsme se, že tady už končí legrace a je to likvidační pro celou Evropskou unii. U domácností je ještě možnost plyn nahradit, pro průmysl je to existenční záležitost. Spotřeba plynu se dá omezit u domácností. Průmysl ho ale potřebuje. Nepomůže nám vodík ani nevyrobíme v dohledné době dostatek biometanu. To je realita. 

HN: Jak je na tom chemický průmysl v Evropě?

Kriticky. Podle stupně energetické náročnosti firmy postupně začínají odstavovat výrobu. 

HN: Takže hnojiva stojí.

Jejich výroba v Evropě jede na 10 až 15 procent kapacity. Zatím to nikdo moc neřeší, protože hnojiva budou zemědělci potřebovat až na jaře. Pokud se ale výroba jednou přeruší, tak i když se později najede, nedožene se to. Zemědělec pak nepohnojí nebo pohnojí míň. Takže bude méně potravin. A chemičky musí jet napino, potřebují vytížení 80 procent. Když říkám, že výroba jede na desetinu, tak to znamená, že například BASF nebo Yara mají v provozu jenom jednu ze tří jednotek. Jeden závod běží v Polsku a jeden v Rakousku (závod v Linci, který je součástí v červnu oznámené akvizice Agrofertu od rakouského koncernu Borealis pozn. red.). 

HN: Jak jsou na tom chemičky Agrofertu?

Máme dvě čpavkové jednotky v plánované odstávce a třetí nám bohužel v polovině srpna vypadla kvůli technickým problémům a opravuje se. Vyrábí ještě Lovochemie, protože máme nasmlouvanou surovinu za rozumnou cenu. A protože v Česku nevyrábíme hnojiva ze čpavku na bázi plynu, ale na bázi ropných zbytků. 

HN: Pokud se zastaví výroba hnojiv, za jak dlouho zase najede?

Trvá to 14 dní a spálí se u toho značné množství plynu, který je potřeba zaplatit. Najetí jedné linky stojí při dnešních cenách plynu deset milionů eur. Proto všichni váhají a vyčkávají, protože nevědí, jestli když začnou vyrábět, své produkty prodají. 

HN: Jak velký podíly ceně hnojiv hraje plyn?

Při ceně plynu kolem 300 eur je to 90 procent výrobních nákladů. I při mnohem nižších to bylo asi 80 procent. Bez rozumné ceny plynu hnojiva v Evropě nikdo vyrábět nebude nebo budou extrémně drahá. V Evropě se začala výroba razantně omezovat ve chvíli, kdy cena plynu překročila 150 eur za megawatthodinu. Když vezmu v úvahu cenu plynu na 140 až 150 eur za megawatthodinu, tak ledek jako základní hnojivo, které se ve střední Evropě používá, by stál 17 až 18 tisíc korun za tunu. Když se cena zdvojnásobí, dostaneme se přes 30 tisíc. 

HN: Když letos na jaře vzrostla cena hnojiv čtyřikrát, tak kolik by zemědělci zaplatili při nynějších cenách?

Proti poslední ceně by cena šla minimálně o 40 procent nahoru. Zemědělci dosud zvýšenou cenu hnojiv akceptovali, protože zemědělské komodity byly také vysoko. Když jim to nebude vycházet, tak třeba pšenici pěstovat nebudou. 

HN: Dopadají vysoké ceny plynu i na další chemickou výrobu?

Hnojiva jsou na začátku výrobního řetězce proto, že čpavek je základní chemikálie. Jako vstupní surovinu ho používá řada dalších odvětví. Když nebude čpavek nebo bude extrémně drahý, tak to ovlivní celý chemický průmysl, projeví se to ve sklářství nebo automotive. Bez čpavku také nebude AdBlue (kapalina přidávaná do nafty na snížení emisí pozn. red.) nebo oxid uhličitý CO₂. Bez něj se nezahalí maso, protože všechno, co se kupuje v supermarketu, potřebuje ochrannou atmosféru, která obsahuje oxid uhličitý. Většina zeleniny se zase pěstuje ve sklenících, kde CO₂ podporuje fotosyntézu. Bez něj nebude taková úroda. Nebo budou chybět bublinky do koly, sektů či piva. Tohle všechno je spojené s výrobou čpavku. Alternativou průmyslové výroby jsou u oxidu uhličitého čistírny odpadních vod, kde se získává z odpadu a vyčistí se. Ale jeho kapacita nestačí. 

HN: Nemohou být pro Evropu načas řešením dovozy?

Spoléhat na dovozy ze zámoří je velký omyl. Nahradí to jen krátkodobé výpadky výroby. A menší množství hnojiv povede k nedostatku potravin, protože když se do půdy nedá dusík, tak rostlina nevyroste. Z pohledu potravinové bezpečnosti je nezbytné, aby EU měla vlastní dostatečnou výrobu hnojiv. 

HN: Výroba hnojiv dlouho těžila z levného ruského plynu. Co kdybychom teďdo Evropy místo plynu a následné výroby hnojiv vozili přímo ta hnojiva?

To bude ještě dražší než plyn. Bude se vozit mnohem víc hmoty. Když tu nebude výroba čpavku, skončí v Evropě i chemický průmysl. Přece nechceme vyměnit jednu závislost na plynu za závislost na něčem jiném, navíc vyrobeném s daleko větší emisní stopou. Pak by na nás ostatní vydělávali, jako se to teď děje s plynem. Draho nám neprodávají plyn jen Rusové, ale i Norové, Alžířané nebo Američané. Cenu plynu si navíc tak vysoko vyhnala Evropa sama. Jeho cena rostla už před válkou na Ukrajině. Určitě to bylo ovlivněné tím, že Gazprom loni omezil dodávky a nenapinil zásobníky. Ale my jsme si zároveň zavedli Green Deal, zvýšili cenu povolenky a začali tak cenu plynu tlačit nahoru sami. Nejvyšší byla cena plynu v lednu, od února začal plyn korigovat, v červnu už byl pod 80 eury. To je pořád hodně, ale dá ses tím v bohaté Evropě žít. 

HN: Ale v polovině června se zastavily dodávky plynovodem Nord Stream. Proto začal ten raketový růst cen plynu.

Evropští politici začali tlačit distribuční firmy k nákupům plynu do zásobníků za každou cenu. Obchodníci dostali garance a neřešili cenu. 

HN: Ten tlak na obchodníky tu byl ale už dřív. Problém v půlce června byl ten, že Gazprom osekal dodávky v Nord Streamu na 60 procent a pak je snížil na 20 procent. Stejně osekal dodávky na Slovensko. Byla tahanice o turbínu. Zrovna tady za to jednoznačně může Gazprom.

Turbína je samozřejmě záminka. Myslím, že to je kombinace tří vlivů. Gazprom a tlak politiků na napinění zásobníků. Jsem taky přesvědčený, že je za tím i spekulativní kapitál na burze. Jsou dny, kdy tam není žádná likvidita a cena jde nahoru, i když prakticky nikdo nic nekupuje. 

HN: Promiňte, ale nedalo se čekat, že Putin je diktátor a bude plynovou kartu hrát? 

U průmyslu nejde plyn nakoupit dlouho dopředu. Plyn v množství, jaké potřebujeme, také vůbec nebyl na trhu k dispozici. Počítalo se s indikacemi 70 eur za megawatthodinu. Proto nikdo kvůli volatilitě nekupoval, protože by ho to znevýhodnilo oproti konkurenci. Cenový výkyv u plynu je pro chemičku věc za desítky milionů eur. Do července byla situace přijatelná. Byly tady signály, že přes omezení Nord Streamu se v EU piní zásobníky zkapalněným LNG a dodávkami z Norska za ceny kolem 80 až 90 eur. Ono by to fungovalo dál, kdyby plyn nevyskočil nad 300 eur. 

HN: Jakvidíte návrh Evropské komise na řešení vysokých cen stanovením tržní ceny na elektřinu. Mluví se o 200 eurech za megawatthodinu.

Nejsem si jistý, jestli politici cílí na správnou komoditu. Mluví o zastropování ceny elektřiny. Rozumím, že elektřinu spotřebovává každý. Tím, co táhne cenu nahoru, je ale plyn. Elektřina možná řeší problém pro domácnosti, průmyslu to ovšem nepomůže. Třeba pekárny potřebují plyn, aby chleba nestál stovku. Znám případ masokombinátu, jehož majitel mi nedávno řekl, že ho energie budou příští rok stát více než maso. 

HN: Jak byste ten problém řešil vy?

Na evropské úrovni se musí zastropovat cena plynu. Někdo to bude muset zaplatit, jinak zkrachuje Evropská unie. Nemá cenu řešit dotace nebo ochranné deštníky. Když se bude řešit cena plynu, budou peníze, které do toho EU dá nakonec nižší. 

HN: Na jaké úrovni by se cena plynu měla zastropovat?

Do ceny 140 eur průmysl neprotestoval. Klesala sice spotřeba a odbyt, omezovaly se výroby. Minimálně v chemickém průmyslu to ale šlo promítnout do koncových cen. Otázka je, jak dlouho by to fungovalo a zda by se trh stabilizoval na těchto cenách. Ale jakási rovnováha tam byla tedy schopnost vyrábět a schopnost prodávat. 

HN: Není zastropování kontraproduktivní, protože nepovede k omezení spotřeby plynu?

Španělé zastropovali plyn na 50 procent spotřeby. Zbytek je trh. Tím tlačí i na úspory. 

HN: Co třeba aukce na dobrovolné snížení spotřeby? BASF spotřebuje pět procent evropské spotřeby plynu, Agrofert jedno procento. To by nešlo?

To je věc, kterou řešíme s panem ministrem Habeckem (německý spolupředseda strany Zelených odpovědný za resort hospodářství pozn. red.). My jsme to německé vládě nabídli, oni ale říkali, že aukce se může týkat pouze nakoupeného plynu. Chemičky ho ovšem nemají nakoupený na více než čtvrtroku dopředu. Mají pro plyn rezervované kapacity. Dokážeme nabídnout, že omezíme výrobu a soustředíme se jen na klíčové produkty, aby ekonomika mohla fungovat třeba CO₂ nebo AdBlue. Zbytek kapacity bychom nabídli pro potřeby obyvatel. Je to jedna z věcí, kterou Němci zvažují. Pro nás jsou také problém emisní povolenky za 80 až 90 eur, jejich cenu ženou nahoru uhelné elektrárny. Peníze končí v Bruselu a jsou jedním z hlavních zdrojů jeho Financování. Povolenky měly být motivace pro modernizaci a ekologizaci výroby, ted je to nástroj na likvidaci evropského průmyslu. Dávalo by smysl cenu povolenek zastropovat nebo obchodování s nimi načas zastavit. Když průmysl zkolabuje, tak stejně EU žádné peníze za povolenky mít nebude. Možná ale bude potřeba nechat průmysl zkolabovat, aby to politici a lidé konečně pochopili.

HN: Agrofert ale zatím oboru věří. Jinak byste nekupovali divizi na hnojiva od Borealisu. 

Podepsali jsme to v jiné době. Nemůžeme z toho odejít a ani nechceme. Hledáme ale i pozitiva. Třeba ve Francii, jíž se dohoda také týká, chemičky normálně vyrábí, protože elektřina je tam zastropovaná za 45 eur za megawatthodinu. A plyn jev jižní Evropě o desítky eur levnější než ve střední a západní Evropě. Oni jsou na úrovni do těch 140 eur. Pokud se nenajde v Evropské unii řešení, tak se prostě budou hnojiva vyrábět jinde než v Česku a Německu. Je to sice nesmysl, ale je to tak. Možná ještě v Polsku, kde vláda podpoří chemický a potravinářský průmysl tím, že sama zastropuje cenu zemního plynu. Pokud nebude evropské řešení nebo pokud Česko pro průmysl nic neudělá a zatím nic nedělá , tak nemůžeme konkurovat. Poláci nás zničí, byť to není jejich cíl, tím, že budou vyrábět levněji. 

PETR CINGR (54)

■ Vystudoval Strojní fakultu ČVUT, poté pracoval čtrnáct let ve skupině Unipetrol, šest let z toho šéfoval společnosti Kaučuk a Chemopetrol.
■ Od roku 2006 působí jako místopředseda představenstva Agrofertu, řídil například restrukturalizaci masného průmyslu, farem a výroby krmných směsí.
■ Od roku 2011 je ředitelem divize hnojiva paliv, od ledna 2021 též jednatelem 5KW Stickstoffwerke Piesteritz GmbH.
■ Působí také jako prezident Svazu chemického průmyslu. 

Bojuju za chemický průmysl

Podle Petra Cingra je pro evropský chemický průmysl klíčová výroba čpavku.„Když tu nebude skončí v Evropě i chemický průmysl. Přece nechceme vyměnit jednu závislost na plynu za závislost na něčem jiném, navíc vyrobeném s daleko větší emisní stopou," říká šéf chemiček Agrofertu a prezident Svazu chemického průmyslu.

Foto: HN Libor Fojtík