Česko, Švýcarsko a plasty

Zatímco výroba plastů v ČR je zaměřena na produkci prakticky všech komoditních plastů, konkrétně na PE, PP, PVC, PS a na syntetické elastomery typu SBR a PB, orientuje se Švýcarsko v chemickém průmyslu, včetně plastů, na produkci specialit. I když Švýcarsko není členem EU, je aktivně zapojeno v asociaci Plastics Europe a výše uvedené údaje jsem čerpal právě z www.plasticseurope.org.

Ve spotřebě plastů na hlavu překračuje ČR jak spotřebu ve Švýcarsku, tak v EU /102,4/. Švýcarsko dominuje Evropě v prakticky nulovém skládkování odpadních plastů. Je známo, že asociace Plastics Europe více než deset let usiluje o nulové skládkování odpadních plastů v Evropě k roku 2020.

Ve Strategii pro cirkulární ekonomiku plastů, schválené EK v lednu 2018, je však prioritní důraz položen na recyklace. Pojem „recyklace plastů“ není do dneška řádně definován, např. definici chemické recyklace plastových odpadů připravuje ke schválení asociace chemického průmyslu CEFIC.

Přitom již za rok 2018 se k nulovému skládkování přiblížilo kromě Švýcarska i Rakousko, Nizozemí, Německo, Lucembursko, Švédsko, Finsko, Belgie, Dánsko a Norsko – viz obrázek z Plastics Europe.

Osobně jsem na značné množství skládkovaných odpadních plastů v ČR upozornil v několika článcích. Naposledy v časopise Odpady č.4/2018, s. 34, kde jsem kritizoval naše „cinknuté“ statistiky o plastech a odhadl jsem, že zakopáváme odpadní plasty v hodnotě 8 miliard Kč.

Ve Švýcarku disponuje každý kanton minimálně jedním zařízením na energetické využití odpadů – ZEVO, ve kterých se zpracovávají i odpadní plasty, které mají vysokou výhřevnost. Nesprávné je však tvrzení z některých medií, že Švýcarsko má nulové skládkování odpadních plastů díky „tepelné recyklaci“.

Zdroj Plastics Europe – Facts 2019

Další aktivitou z oblasti odpadních plastů, kterou můžeme Švýcarsku závidět, je studie zadaná Švýcarským federálním úřadem pro životní prostředí, autorů Delphine Kawecki a Berd Nowacka s názvem „Polymer-Specific Modeling of the Environmental Emissions of Seven Comodity Plastics As Macro-and Microplastics“. Byla publikována v prestižním časopise Environ.Sci. Technol., 2019,53, 9664-9676.

Autoři se zaměřili na sedm komoditních plast – LDPE, HDPE, PP, PS, EPS, PVC a PET a jejich aplikace v obalech, izolacích, textilu a zemědělství. Vypočítali, že do švýcarského prostředí se ročně dostane 5 120 tun, tj. 0,7 % podíl ze všech výše uvedených plastů. Z tohoto množství tvoří 4500 tun makroplasty a zbývající množství jsou mikroplasty, tj. částice pod 5 mm.

Většina makroplastů – 4 400 tun konči na pevnině, zbytek v jezerech a řekách. Obdobně u mikroplastů /mohou být i granule/ se vyskytuje drtivá většina 600 tun na pevnině. Za hlavní zdroj mikroplastů ve vodách považují mikroplasty ze syntetických vláken z praní textilií.

Podíly jednotlivých plastů v gramech na obyvatele jsou patrné z obrázku. Autoři sami kriticky zhodnotili, že jejich průzkum se netýkal mikroplastů z oděru pneumatik. Osobně dodávám, že chybí i podíl cigaretových filtrů.

Zdroj – výše uvedená publikace Kawecki, Nowak.

Na základě výpočtů uvedli autoři některé klíčové oblasti budoucího výzkumu a možná opatření. Doporučují provádět intenzivnější výzkum znečištění půdy odpadními plasty. Navrhují zvýšit povědomí spotřebitelů k nezbytnosti třídění, zavést účinnější opatření na čištění silnic, věnovat se třídění v zemědělství a ve stavebnictví.

Na základě získaných údajů a s přihlédnutím k ekotoxikologickým laboratorním studiím provedli posouzení environmentálních rizik podle zavedených metod. Stanovili tzv. ekotoxikologický práh a zjistili, že neexistuje žádné přímé riziko z plastových odpadů na povrchu a ve vodách. V této oblasti však doporučují dále provádět výzkum.

Při přípravě této stati jsem narazil na unikátní řešení odpadních nápojových lahví z PET ve Švýcarsku. K této žhavé problematice se vrátím příště.

ilustrační foto/pixabay